Rusko se rozhodlo demilitarizovat a denacifikovat Ukrajinu s minimem civilních ztrát, a tedy nic v americkém stylu „šok a hrůza“. Nu a když tohle ukrajinské milice slyšely, hned věděly, co dělat. Jak sebe i své těžké zbraně rozmístily mezi civilní obyvatelstvo, odkud mohly na Rusy střílet bez obav, že ti by střelbu opětovali.

Válka je peklo. A pokus Rusů vést válku bez pekla, v jejich prospěch zatím nefunguje, A nedočkají se za něj ani žádného uznání, jak dokládají západní média, plná popisů ruských zvěrstev, Zde je např. dnešní zpráva agentury Associated Press (AP): „Naše agentura byla informována o tom, že těhotná žena, jež se stala symbolem ukrajinského utrpení, když ji fotografovali při vynášení z ostřelované porodnice v Mariupolu, zemřela dnes společně i se svým dítětem. Obrázky ženy, zabírané v okamžiku , kdy ji z nosítek překládají do sanitky, ztělesňují celou hrůzu současného útoku na lidskost a na oběti nejnevinnější, a spravedlivě tedy oběhly celý svět.

Rusové jsou obviňováni dokonce i z toho, že to oni ostřelují humanitární koridory, vytvořené pro únik civilistů z obklíčených měst. Hrůza je všudypřítomná. Miliony lidí opustily své domovy, z nichž „ve vlně, kterou utečenecká agentura OSN nazvala největší utečeneckou krizí od dob II. světové války, více než 2,8 milionu uprchlíků přešlo z Ukrajiny do Polska a dalších s ním sousedících zemí“.

Jistě, reportéři AP jsou příliš tupí na to, aby si všimli své nedůslednosti. Jestliže se totiž ukrajinští civilisté nemohou dostat ze svých obklíčených měst, kde se vzalo oněch 2,8 milionu utečenců, prchajících z Ukrajiny?

Jelikož smyslem „zpravodajství“ je démonizovat Rusko a Putina, na nedůslednostech nezáleží, stejně tak, jako nezáleží na faktech.

Bylo zřejmé, že pomalu postupující vojenská intervence je omylem prvního řádu. To, co Rusko potřebovalo, bylo bleskově rychlé vítězství v průběhu 48 hodin. To by předešlo psychologické kampani Rusko démonizující a představující je jako méněcennou sílu, jíž dokonce i Ukrajina dokáže vzdorovat. AP oznamuje, že „Rusko čelí tužšímu odporu, než čekalo“ a že tedy frustrováno svým pomalým postupem „bombardovalo několik měst neutuchajícím ostřelováním, přičemž zasáhlo dva tucty lékařských zařízení a velký počet obytných budov“.

Včera anglický Sunday Times položil otázku, zda Putin a Rusko válku s Ukrajinou prohraje, či ne, a cituje náčelníka anglického štábu obrany admirála Radakina, který „minulý týden poznamenal, že jelikož postup ruských sil byl „zdecimován“, není už tak nezbytné věřit tomu, že Rusko válku vyhraje“.

Samozřejmě, Martynov a the Saker mají pravdu, když západní hodnocení situace označují za „čistou fikci“, ale pravdu jsem měl i já, když jsem řekl, že omezená ruská operace umožní Západu ovládnout narativ, který půjde výlučně proti Rusku. Nejen totiž, že Rusko je dnes očerňováno víc než bylo, a nenávist je lidem Západu vštěpována i vůči jednotlivým ruským občanům, ale vojenská operace, jež mohla zastavit západní provokace a demonstrací převládající síly a moci byla dokonce schopna rozložit i NATO, vyústila v obraz Ruska jako země méně přesvědčivé síly, se kterou je možno i nadále udržovat styky výhradně nepřátelské.

A že jestliže tato válka nebude už v jejím nejčasnějším stádiu odvrácena, skončí nukleárním Armageddonem? Když jsme totiž slyšeli republikánské senátory, jako např. L. Grahama, který na podporu Bidenova téměř vyhlášení války Rusku vyzval ruské generály, aby střelili Putina do hlavy, uvědomili jsme si, jak snadno slepá a ignorantní západní nenávist k Rusku převážila nad rozumem, a jak snadno může zničit i svět.

Ukrajina byla příležitostí pro Rusko odvrátit provokace, které mohou skončit III. světovou válkou, a Kreml tu možnost nevyužil. Nyní bude Rusko provokováno znovu v Gruzii a poté znovu ve Finsku, a pak znovu a znovu. A protože nikdy nebude Západem milováno, posloužilo by sobě a světovému míru nejlépe tím, že by v něm vzbuzovalo bázeň.

Americký ekonom Paul Craig Roberts je v současnosti členem The Institute for Political Economy a je držitelem několika ocenění jako Treasury Department’s Meritorious Service Award, kterou získal především za svůj nebývalý přínos na poli politické ekonomiky. Kromě toho se také věnoval pedagogické činnosti a na několika amerických univerzitách přednášel ekonomii. Mimo to se také věnoval novinařině a byl editorem a sloupkařem v The Wall Street Journal a v roce 1992 dokonce obdržel Warren Brookes Award za své články. Působil také jako náměstek ministra financí ve federální vládě Spojených států v čase prezidenta Ronalda Reagana.